Březen 2007

Srabova zpověď

30. března 2007 v 18:01 | AK
Trénovaně jsem odhodila radioaktivní kufr s kostýmky do hloubi bytu, naházela do batohu pár kalhotek, tlustý ponožky, Glock a Adélu a s plynem na podlaze se vystřelila na chalupu v touze klidu, míru a v meditaci rozrejpaných záhonků. Jenže.. teď to na mě spadlo. Sedím roznožená se sepnutým, fungl novým mopem na schodech před vchodovými dveřmi a po tváři mi teče slza. Proč vlastně? Dělám tvrdou chlapskou práci ale nejsem o nic míň žena. Vše čím pohrdám, mám. To, po čem toužím však nikoliv.. Škoda slov. Hrábla jsem po pistoli s úmyslem ustřelit si hlavu. Nestalo se tak. Nemám sebou munici.

Etničtí Češi z Wehrmachtu? Ech?

29. března 2007 v 16:33 | AK
Fakt kůl procedura udělala z mý hlavy slušnej mop na podlahu a to to prosím ještě není hotový. Mimochodem; může mi někdo osvětlit tabulku č. II. Zajatci z německé armády? (link)

Je mě blbě a jsem spokojená

29. března 2007 v 12:32 | AK
Do rána jsem se v epileptickém záchvatu klátila na jakési drumm'n'bejsový discotheque v Leidsepleinu; což mi dnes je příčinou podoby čtyřbarevné Warholovy plechovky od Campbellovy polévky. Po signaci smluv a slavnostním ukousnutí kusu nasolenýho herynku se mě nejhezčí z blonďáků ptá: "Jste spokojená?" "Jsem", odpovím a jdu si s těmi svými magickými kruhy pod vočima nechat udělat na řepě afroamerickou rastu.

Gůt

28. března 2007 v 18:07 | AK
Co bylo za poslední dva dny ujednáno, je dáno na papír a bude se zítra teatrálně tvrdit podpisy. Ty keksy dnes na jednací stůl dávat neměli; přežrala jsem se jich do němoty. Takže do sebe jebnu ňákou tu zmrzku a odvalím se do hotýlku vytrávit. A večer? Uvidíme.

Touha mladého pravičáka

28. března 2007 v 16:35 | AK
Mladý pravičák má ve své intelektuálně modré bedně očividně bordel; nechť mi tedy shovívavě dovolí oponovat faktem, že Čech a Polák nemá krom pozoruhodné jazykové příbuznosti společného zhola nic. Jak lahodně panslovansky zní Bokem v bok proti německé rozpínavosti; ach, dovolte mi zatáhnout středoevropskou nudli a zhluboka se zasmát. Muhehé! Ujetí Poláci nám nikdy nestáli po boku a už vůbec nedosahují naší cenné české rovně; jejich východní národ byl perverzním soukolím moderních dějin uměle implantován do středoevropského prostoru; se kterým dodnes nejsou spjatí a pochybnost o možnosti té se přelomem století rozplynula v realitu faktu. Český duch a schopnost je nedohledně navrch polské morální špíně, pambíčkářství a neschopnosti a pokud po tom druhém pan Skřipský tolik touží, prosím, nechť se sebere a nechá, jeho vtipnými slovy, západokřesťansky pokřtít. A já že nemám Poláky ráda? Ó nikoliv; sedláci na trhu ve staroslavném Breslau mi jsou libým svědkem. Ti Poláci, tak ti mi jsou lauter fuckt.

Americké námořní loďky

28. března 2007 v 14:42 | AK
a ropa, která je již tak dost stresovaná. Cháchá. (link)

Ta Bláža už mě neposlouchá

28. března 2007 v 14:31 | AK
Naslouchám jejich kecům, chroupu koktejlový keksy a mám sto chutí si to pod stolem udělat. No neudělám. Při orgasmu se děsně šklebím a to by cíli jednání s dvoumetrovými Holanďany rachitických postav neprospělo. Proto zacpu uši a pokusím se ignorovat řev mý necudný Bláži, Chci to; chcííí!

Faustino Oramas

28. března 2007 v 13:57 | AK
Dohořel další z tlustých doutníku Buena Vista Social Club. Ibrahim Ferrer se dočkal dobré společnosti a nám ostatním zbývají jen latinoastrální záznamy toho nejlepšího kubánskýho exportu, jehož si nejvíc užívám ležíc na krovkách; zhulená.

Jazyk

27. března 2007 v 23:41 | AK
Jak dlouhý máš jazyk?, ptá se. Dlouhý, povídám a vyplazuju těch pár čísel. Hmm, je dlouhý, pokývá hlavou. Ač dlouhý, na bradavky si dosáhnu stěží, špitám s nakrčeným obočím. A mohla bych to zkusit já?, dívá se mi s vážností do očí. Neváhám, Dělej!

Jsem smutná

27. března 2007 v 21:59 | AK
a proto sežeru to půlkilo čokoládovýho dortu, co jsem si před chvílí spolu s lahví cabernetu přinesla z restaurace. Ach.

Ich saz ûf eime steine

27. března 2007 v 20:26 | AK
und dahte bein mit beine.
dar ûf satzt ich den ellenbogen,
ich hete in mîne hand gesmogen
daz kinne und ein mîn wange.
dô dâhte ich mir vil ange,
wie man zer werlte solte leben...
Walther von der Vogelweide

Slunce svítí i tady

27. března 2007 v 14:51 | AK
Počasí láká courat se bosá v písku Zandvoortu a užívat pohlazení západních větrů, vanoucích z ledového moře. Minimálně dva následující dny mi to ovšem nehrozí. Pod bílou košilkou otlačeniny z nevhodně zvolené podprsenky, podpadky mučící mé šlapky svými pětaosmdesáti milimetry, konferenční stůl pod nánosem ohavných dokumetů v průpletu s konvicemi kávy, sýrovými sandwichy a džbánky s neperlivou živou vodou. Zoufalá nekuřačka tabáku o přestávce mezi dějstvími odpolední frašky o chamtivosti vyfásla od Motejla cigaretu Marlboro a opřena o zabradlí terásky s výhledem na místní trh sní v tabákovém kouři, odnášeném lehkým vánkem, o termomagickém kouzlu té opuštěné pláže ve studené Severní Karolíně, před tak vzdálenými devadesáti dny.

Bez šance na nádech

26. března 2007 v 21:46 | AK
Mno, nekonečné povinnosti žádají, aby se zítra má kompetentně nezastupitelná troska rozjela do větrných nizozemských rovin, deklasovat nasolený árijský herynky svou agresivní jednací strategií. Motejl samozřejmě a opět jede se mnou coby stín vytrvale sbírající zkušenosti. Alespoň že jsem toho učenlivýho neřáda minule naučila kvalitně pít.

Schwarzenberg obhajoval ve Vídni radar?

26. března 2007 v 20:55 | AK
Schwarzenberg nemusí nikomu nic obhajovat. Zvláště pak ne intelektuálně prosté hromadě páchnoucího hnoje, po léta zvané česky Vídeň. Poválečná Východní Marka neměla nikdy existovat a tato dějinná iracionálie dodnes působí, jak vidno, problémy svou asocialitou superkomplexovaného souseda s pokřivenou výslednicí chronicky ubrečených genů. Místo Marky mělo být pouze Československo, Itálie a hornatější Slovinsko; obohaceny o zemědělské menšiny tradičně manuálně pracujících sedláků, dorozumívajících se zparchantělou Oberdeutsch.

U.S. Could Fight Third War

23. března 2007 v 11:48 | AK
Výborně. Třetí válka. Jdu přebít zbraň průbojnou municí, pokusím se nezapomenout mířit na hrudník a nebudu brát zajatce. (link)

Konečně pražský kravál

22. března 2007 v 15:12 | AK
Černínský palác aka vláda vyjadřuje nespokojenost zcela poprávu a to počínání kvituju jako jedno z mála pozitiv bezmandátní a chatrné vlády Modrého ptáka. Naše malý pívo musí být slyšet, když už ne vidět. Expertem na akustiku je v tomto směru osamocený a politicky bezmocný president Klaus, který statečně dokazuje, že náš malý národ nelze v Evropě, když už jsme k naší smůle vázáni jejími smlouvami, obcházet. (link)

Jó, ste hustý hoši

22. března 2007 v 14:42 | AK
a jdou vám po krku. Komorous, Landa, Vidím, NPC, OLT, Bezpečnostní výbor PS. Jdu z vás upřímně nablejt Chartě do hrnce. (link)

Vědci útočí!

22. března 2007 v 0:07 | AK
V Nároďáku se dnes spíchlo pár alkoholiků ve spáru svého lihového koma, aby mohli nablít do společnýho hrnce svůj pseudointelektuální eintopf; asi tak jak to dělám já o čtvrté ráno před Starými hadry ve Vršovicích. A aby se na to pár slušných lidí chytlo, tak tu svou orgii čistého ethanolu rozblitou do tří božích dnů nazvali, a to mi dovolte citovat, Mezinárodní vědecká konference k 30. výročí Charty 77. Cha! Nejvíc z celýho toho verbálního průjmu mě dnes dorazil soudruh vědec samizdatář a hrdý Východoněmec Poppe. Naopak vědec Havel nepřekvapil - má pořád tu samou chorobu. No a co teprve zítra: vědci Kohout, Chramostová, Pithart, Šustrová, Uhl, Gehrke.. tývole, to bude nablito i na helmě svatýho Václava.

Pornokarma, Cockaconda, Cumotheque

21. března 2007 v 20:25 | AK
Se slzami v očích se tážu, kurnik kam na to ty pornospammeři choděj.

Ztracenej případ

21. března 2007 v 15:23 | AK
A furt mě to schází. To naplnění života. Každý všední ráno vstanu, mačkám do sklenice pomeranč, pražím pár toustů abych je vzápětí mohla nahodit trochou marmelády, plátkem šunky či sýrem a pokládám je spolu se silným pressem na neprostřený stůl. Omočená ranní sprchou, zabalená do županu snídám. Má osamnělá snídaně končí polibkem mezi uši kočičky Adélky a zamáváním službě z vozu opouštějícího podzemní garáž na cestě do kanceláře. A kdo sakra dá pusu mě mezi uši? Kdo mi zamává? Ech, já vlastně nevím co chci. Je mi sedmadvacet skoro pryč; měla bych toužit slyšet křik svých dětí. Měla bych být ženou svému muži. Místo toho jsem nenapravitelná single, chlastám jak leteckej motor, v práci si masíruju ego a má promiskuita by dala na prevenční brožurku pohlavních rizik. Ale co; všechny cesty vedou do stejnýho cíle. Za chvíli umřu.