Červenec 2007

Nazipizza

31. července 2007 v 17:38 | AK
Přijel sem na skůtru ňákej macík v camo hadrech od Steinara, s bílejma tkaničkama ve vyblejskaný vysoký obuvi a s hlavou holejší než můj rozkrok. Přivez mě studenou pizzu a teplej salát. Cálla sem mu ty votruby a měla sto chutí ho kopnout do prdele. B(l)ijte nácky. (---)

Jsem

31. července 2007 v 17:14 | AK
Mám toho dost. Vyhodila jsem rozepnutý šanon do vzduchu a všude kolem mě sněží desítky závažných dokumentů. Dupu ode zdi ke zdi své pastelové kanceláře, po těch blbejch lejstrech, a trpím vzteklou samomluvou. Zítra dopoledne sestavím popravčí četu a nechám na vyklizené parkoviště navézt pytle s pískem. Jsem ješitná jako začínající básník. Jsem odrazem toho nejčistšího revanšistického zla. Jsem ozbrojenou myšlenkou z duše Hekmeth Fahní.

Můj trojský pes

31. července 2007 v 12:50 | AK
Vyrobila jsem svého vlastního psa, který daleko za hranicemi pracuje pro mou sedmilhářskou armádu. Dostávám ty nejcennější informace o úmyslech a plánech, ventilovaných každodenně na poradách vrchního velení nepřítele. Toho psa platím zlatem; však dostávám od něj diamanty. Očekávám, že se dříve či později něco posere. Nechť. Nejsem hloupá jako Oberkommando der Wehrmacht, které počátkem dvaačtyřicátého podepsalo zakázku na ražbu tisíce medailí za chrabrost při obsazení Egypta a Suezu. Ke kterému nikdy nedošlo.

Vůdce padl

30. července 2007 v 19:05 | AK
Tak jsem to nakonec .. zvládla, blázne. Pocit bezpečí, možná i štěstí. Žádná magie Sefer Jecirah. Jen já, bílá žena.

Dáme ještě jedno kafe, ne?

26. července 2007 v 15:16 | AK
Utíkám bosá po rozpáleném písku svého nevědomí. Slyším řev všech těch zuřivých Povinností, které mě stíhají, slyším chrapot vypuštěných smeček hladových rhodéských richbacků. Vybíhám navátou dunu, rozpažím ruce a obracím tvář k jedovatým paprskům slunce. Cítím to. Tělo mizí. Rozplývám se nad jednotvárnou krajinou. Psi ztrácí stopu, udýchané Povinnosti sklání okované cepy. Aničky už není. Zmizela.

Prachy jsou zas o trochu dražší

26. července 2007 v 13:36 | AK
Česká národní banka dneškem očekávaně zvýšila úrokovou sazbu na rovné tři procenta a vyhlásila v prohlášení majoritních důvodů problematicky rychlý růst mezd za posledních pět let, rychlejší spotřebu domácností a skutečně obskurní domněnku, že koruna je stále příliš slabá vůči Euru. Poslednímu bodu si dovolím oponovat, neb nevidím sebemenší důvod uměle aplanovat měnový poměr. O ozvěně na nedávné zvýšení sazeb ECB ani vidu. No budiž. Výhled do krátkodobé budoucnosti pak neblaze traduje všem dlužníkům úrokový model až 3,5pct. Nepružné a líné české pobočky zahraničních bank se tedy mohou tetelit štěstím.

Někdo tomu říká sračka..

26. července 2007 v 11:13 | AK
Podezřelý stav střevní mikroflóry přestává být podezřelým v momentě, kdy si patřičně uvědomím co za hrůzy jsem do sebe včera večer nalila. Beru módní časopis a odcházím pracovat do exordia pražské kanalizace.

Po stopách Nicka Leesona

26. července 2007 v 8:38 | AK
Ministerstvo financí trikem obchází povinnost výběrového řízení a pod rouškou konzultantů povolává do zoufalého boje s ČSOB právníky z Weila, Gotshala & Mangese. Pokud arbitráž v opravdu prvotřídní blamáži IPB bude objektivní, pak mám nezvratný pocit, že dojde k veřejnému průperu tolika státních sraček, že se eště budeme divit.

Trochu hloupá samolibost

26. července 2007 v 8:31 | AK
Ále, na co si zrovna já stěžuju? Někdy je láska k oboru silnější než peníze. Proto bych se neměla pobaveně smát tomu, že automobilka Maserati letos, po sedmnácti letech, konečně vykázala zisk. A protože ten činí za druhý kvartál tohoto roku pouhý milión Eur, můj cuk koutků se nevytrácí; vzpomenu-li profitů jež kvartálně přináším své firmě já. Chachacha. (link)

Příliš piva = Korábová smrt

26. července 2007 v 8:22 | AK
Úplně nejlepší je se u libeňskýho campu plážových sportů Na Korábě za pomoci shluku známých firem ožrat teplým Staroplamenem, s nadoraz pulsujícím zesilovačem vyřvávat z vyhlídky na půl Prahy známý národně opilecký vodrhovačky a pak to tam všechno totálně poblejt. A zajímalo by mě, kdo poblil ty záda mě.

Cena lidského života je nevyčíslitelná

25. července 2007 v 18:58 | AK
Nicméně skloněním hlavy před idiocií, vydíráním a despotismem se zhola nic nevyřeší. Pokud si to přeberu ve svém svědomí, pak já, sama za sebe, bych ty ženy obětovala. (link)

Má práce mě rozhodně neosvobozuje

25. července 2007 v 18:51 | AK
Sem si byla chvíli zaonanovat v Jungbunzlau; a neb mé ventilační potřeby žádaly se relaxačně projet, vzala jsem namísto služebáku svou čtrnáct dní nemytou Londu. V půli cesty mě v dementním mozečku přeskočila jiskra iniciující zkrat, kterýž tím pádem v nouzovém režimu aktivoval hydraulický výsun pětimetrového billboardu s faktem, že polovinu potřebnejch lejster jsem nechala v kanclu; což je ostatně mé duševní plochosti více než podobné. Asistentky pak ty přiblblý lejstra tlačily elektronickým Autobahnem do mýho booku proto, abych si mohla za jednacím stolem spolu s jedním drzým vomrskem pořádně zamakat. Někdy mě tahle práce neuvěřitelně ničí. Náckové tomu trefně říkali Vernichtung durch Arbeit.

Barracude

25. července 2007 v 13:39 | AK
Sem fakt střelená. Byla jsem si na vydejchávacím couru koupit v lahůdkářství ňáký mňamky. Jojo, dvacet deka, potvrzuju. Hmm, dál deset deka těch plněnejch oliv támhle, ukazuju prstíkem do chlaďáku a v tom periferie mého levého oka registruje vstup nevysokého, černovlasého muže. Samozřejmě bych to nebyl já, abych se na něj jen tak jako že nic neohlédla. Tývole.. málem se mě podlomily kolena. Jak už se mi párkrát v životě stalo, dostala jsem zcela nečekanou a šokující explozí pohlavního magnetismu takovou ránu přes řepu, že jsem měla problém dokončit objednávku. A co dál. A co to dál bude. Halóó slečno! Podupává za pultem prodavačka. J-jo, nojo, no. Tak eště mi dejte dvě ty menší bagety, snažím se zcentrovat. Zahodila jsem bankovku, drapla podávaný nákup a upalovala jak splašená barakůda z krámu. Na to, abych se toho neskutečně přitažlivýho chlápka pokusila sbalit, jsem nebyla (dostatečně) nalitá. To se tak někdy, málokdy, vyjímečně; inu čas od času stane.

Dana Drábová

24. července 2007 v 21:29 | AK
Poměrně horečně jsem scháněla dubnovou nahrávku Krausova uvolnění s Danou Drábovou v jedné z rolí. Hlupka jsem nevědomně ignorovala online archiv Televize do doby, než mě něj upozornila Anke Hensch. Má milá Dana, kterou čas od času inkognito potkám na pěšinách chráněných velkopopovických lesů na procházce s jejími dvěmi psíky, obstála v torturním pořadu s elegancí sobě vlastní. V dobrém smyslu přeju do dalších let hodně radioaktivity. (link)

Kobylí mlíko

24. července 2007 v 18:15 | AK
Zahazuju zmuchlanej papír s basketbalovým grifem do koše a padám domů. Smrt v přímém přenosu. C'est ça.

God save me..

24. července 2007 v 13:41 | AK
Skvělý. Jsou tady. S kyselým ksichtem nechávám odnést svůj načatej pivovarskej oběd, zapínám košilku, nazouvám neformální tenisky a jímám se v koupelně drhnout chrup a vyplachovat dutiny. Prosím kafe, hejkám ve chvatu na asistentku. Jo a dones mě zbraň! (---)

Fosgen

24. července 2007 v 13:13 | AK
Nechala jsem si dovézt dobře uleželej Romadůr, vanilkovou zmrzlinu a třetinku Bud Strongu. V mé kanceláři se od té doby vznáší velký, radioaktivně žlutý, fosforeskující mrak. Vtip je v tom , že odpoledne čekám velkého Thora v doprovodu mocné, chladnými zbraněmi ozbrojené vyslankyně Sekhmet; ve věci anaerobního projednání nově vzniklých teritoriálních třenic na našich západních hranicích. O klíma chýše se bude muset v mé plné důvěře postarat výkonná ventilace a o můj dech osvědčený Lacalut Aktiv a ústní voda Stoma paradentol. Hach!

Masarykova špína

24. července 2007 v 12:47 | AK
Výrazná masarykovská legenda vykazuje nevýraznou symetrii s arcimlžitelem Havlem. Akademikům patrně zbytní prostata; faktem je, že Masaryk starší byl vedle skutečného vlastence taky pořádnej neřád, co se neštítil lhát národu o jeho historii a obratně manipulovat s etnicky českým veřejným míněním. Byl to člověk jehož vlastní českoslovenští Němci nenáviděli. A měli dostatek věcných důvodu proč. Masaryk starší byl netypicky výjímečným produktem existenčně v podstatě bezvýznamného národního zápasu v Českých zemích devatenáctého století, který nabyl paradoxně explicitní politický rozměr. Střední vrstvy si již dávno před jeho narozením svou národnost vybírali jako politickou příslušnost. Mezi tehdejší českou elitou lze stěží nalézt člověka, který by česky nemluvil stejně dobře jako německy a neabsolvoval minimálně vyšší vzdělání v německém jazyce. V našem prostoru se nikdy nejednalo, narozdíl od jiných skutečně národnostních konfliktů, o existenční zápas dvou kulturně odlišných etnik. Tradičně agresívním tezím o opaku se říká Masarykova špína, pánové.

Tím neříkám, že ministerstvo obrany nestojí za hovno

24. července 2007 v 12:25 | AK
Ministerstvo obrany dnes předkládá návrhy na zlepšení sociální a zdravotní péče pro české veterány poslední světové války. Kvituju takto úzce zaměřenou snahu k lidem, kteří na ní mají nezpochybnitelné morální právo. Byla bych vzteky bez sebe, pokud by se plánované výhody měly týkat mýtu nikdy neexistujícího československého třetího odboje či placených československých žoldáků, organizovaných ve veledůležitých vojenských kontingentech od dob první irácké války.

Mno dyk, jako ptáček

24. července 2007 v 11:56 | AK
Pouštím si v kanclu na medium volume legračně infantilní Peškův song "Já s písničkou jdu jako ptáček" z Obušku z pytle ven a všichni v doslechu šeptají: je potvrzeno, že je blázen.