Říjen 2007

Bin kaputt

31. října 2007 v 14:32 | AK
Típla jsem Thorovu telekonferenci, lokla si vodky a nasadila Benovi punkovej vobojek. Deme za doktorem probrat definitívu. A pak do knajpy. Jedem das Seine. (---)

Günter Tag

31. října 2007 v 10:44 | AK
Oceňuji zdánlivě filantropní pohnutku prvotřídního gaunera Güntera, jenž ze své vlastní kapsy prvoztrátově zainvestoval a otevřel v regionu s 22pct nezaměstaností montážní halu s pracovními místy pro 120 lidí; kteráž si jako subjekt vydělá pouze na platy a odvody zaměstnanců plus režii. Ač uvedený počin jest čistokrevným aktem průperu jeho uhlově černého svědomí ze dříve spáchaných kapitalistických zločinů; tento blahodárný sociální odpustek bezvýhradně kvituji a zasílám uznalý e-mail s dovětkem, že se stejně dostane do pekla.

V odkazu Ernsta von Ratha

31. října 2007 v 10:23 | AK
Milión? Ne. Další facku! (link)

Prej dneska do Prahy, haha

29. října 2007 v 18:50 | AK
Přes víkend Beník absolvoval důkladné testy v rámci poskytovaného standardu; jenže já včera večer při sezení s doktorem na jutových seslích řekla děte hloubš! A oni půjdou, protože můžou. Jsi jedna z mála, řekl doktor, jemuž jsem nabídla tykání. Bodejť, líp ke psům než k lidem, opáčím. Miluju ho, víš. Takže jsem prodloužila původně víkendový pobyt v rozkošném hotýlku staré dámy, zbystra pamatující německé císařství, do středy a Thorovi do Praglu vzkázala, ať mi firma políbí prdel. Ve středu se roztáhne opona k možná poslednímu dějství. I když zdejší diagnóza nezní beznadějně, čekám to nejhorší. Neuchovávám naději neb mám svou víru o deseti gramech. Jako vždy.

Výsledková sezóna

28. října 2007 v 14:24 | AK
Procházíme se s Benem po dolnolužických lesích plných barev rozjíveného podzimu, se vzorky tkání naloženými v laboratorním roztoku a pod drobnohledem pečlivého lékaře. Užíváme si polštářů ranní mlhy v potoků koryt, ojíněných pavučin a pastelového povlečení ze spadaného listí. Užíváme si sami sebe. Zítra ráno odjíždíme do Prahy.

Rozstřelila jsem korále

26. října 2007 v 20:07 | AK
Tuhle jsem se na nich málem uškrtila, proto je v úchylném úsměvu věším na jednu z horolezeckých karabin ve skobách zatlučených pro zavěšení hamaky. Jako kat línej zasunout do zbraně zásobník sunu do hlavně otevřeným závěrem Glocka jednu z devítimilimetrových EFMJ. Cvakla jsem závěrem, v záměru zavřela oči a ty korále rozstřelila. Rána se v dunivé ozvěně odráží do nitra vnitrobloku vinohradských domů a plaší holuby na střechách. Rudé střípky se s kusem cihly rozletěly do všech směrů jako hejno vyplašených plameňáků, v doznívající kinezi parkují po celé terase a horká nábojnice cinká po dlaždičkách. Je to jako opera bez potlesku. (---)

37.října

26. října 2007 v 16:37 | AK
Líbala jsem se se ženou. Trochu úlet. Moc stresu, podaná ruka a vřelý objetí. A už to jelo. Pusa ušpiněná rozmazanou rtěnkou, uličnicky pocuchaný vlasy a podprsenka co mě zlomyslně škrtí. Stejně jako sedmatřicátého.

Akt svědomí

26. října 2007 v 15:19 | AK
S odhodláním germánské Freyi jsem expresně vyběhala Benešovi cestovní papíry a zítra brzo ráno jedeme na doporučenou veterinu s onkologickou specializací do Drážďan. Nutno poznamenat, že zmíněný akt se ani v nejmenším nestaví do polohy nedůvěry k našemu identicky kvalitnímu Veterinärmedizin. Beneš a já prostě potřebujeme mít čisté svědomí. Olé. (---)

Sandwich Club

26. října 2007 v 14:44 | AK
Sedím na pohovce, žvýkám prazdravý kousek celeru a užívám si pocitu náplně čerstvě nakrojeného sendviče. Z jedné strany major Beneš s chytrejma vočima a duftem kanadského zálesáka zahaleném ve rzi jeho srsti; ze strany druhé pak o tři řády menší flekobarevná Adéla, vrnící s blaženým výrazem právě objeveného lemura Microcebus lehilahytsara. Takže teď už nás stačí jen s gustem sníst.

Osvobození Přerova

26. října 2007 v 12:44 | AK
Vyprsknutý lok čaje oblažil obrazovku. Posuďte sami.

Pyramida bohyně Hathor

26. října 2007 v 3:45 | AK
Naložila jsem Bena, dvě deky a s dostatečnou vlnou nespavosti s ním odjela do kanclu. V přítmí lampy, jejíž paprsky produkují duhu barevného spektra skrze sklenici čiré Havany, zamítám požadavky rázným škrtem pera; které je stejně modré jako strangulační rýha na mém krku. Mám po ten krk nářku svých podřízených. Blbost mi říká utni to. Blbost říká, že stačí odjistit obranný granát a podržet jej v otevřené dlani. Až exploze dozní, bude ticho. (---)

Na naší planetě umírá denně 25 tisíc lidí hladem

25. října 2007 v 21:59 | AK
.. zahlásila puštěná bedna v panoramatickém jinglu sugestivních obrázků z afrického kontinentu. A mě ten kus šťavnatýho stejku v hubě řádně zhořknul.

Svatyně pravdy

25. října 2007 v 16:25 | AK
Momentální presumce rozpoložení koresponduje s počasím, kteréž obhlížím ze střechy činžáku, tak jako kapitán zrezlé minolovky kdesi ve studených severních mořích. Barvy žíhané litiny pokrývající nebe káží do polospánku, houpají na vlnách studeného vánku a laskají hladkým šumem bizardního spletence antén a parabol. Ve stavu lehké opilosti brouzdám se střechou po nášlapných příčkách, vyvažuji rovnováhu na hromosvodných úchytech a nořím se do lůna své vlastní nicoty a dočasnosti.

Soy hombre de la calle

25. října 2007 v 14:29 | AK
Nalila jsem si drink nachlazený citrónový absolutky a kopla ho do sebe. Abstinencia? Vaya con dios! (---)

Chovám se jak blbka

25. října 2007 v 12:28 | AK
Poslední tři dny se chovám stejně, jako ve dnech než jsem pohřbila Petra. Až budu mít rakovinu já, poženu všechny, kdo budou rozněžněle brečet nad mou kolabující tělesnou schránkou. Každej se narodil sám a sám si taky umře. Všechno okolo je jen vomáčka. Beneš dostane vše co je potřebné proto, aby byl štastný a já s ním zůstanu až do konce. Já, která nikdy neměla ke zvířatům vztah. Já, která úplnou náhodou v dobách potřeby hlídala cestovatelům jejich psy a po lopatičce začala poznávat, že každý z nich je jako my; omezen svou nervovou soustavou nižšího řádu, přesto s opravdovou duší. Jsem vděčná za tu zkušenost. Jsem vděčná za pana Beneše.

Obyčejná blbost

25. října 2007 v 12:04 | AK
Blbost zase jednou vystrčila růžky a já z hloupého rozmaru vyměnila N6300 za SES500i. Jsem ze záhadných důvodů spokojenější.

Gauneři skáčou už i přes sebe

24. října 2007 v 16:38 | AK
Výsledkem průzkumu se vnucuje neodbytná myšlenka, že onen vzorek respondentů byl dotazován v pavilonech psychiatrických léčeben a za bílými zdmi sociálních ústavů pro mentálně postižené spoluobčany. (link)

Řekni koho volíš..

24. října 2007 v 16:09 | AK
Je jasné, proč nikdo nevolá po auditu. To by vypadalo tolik kostlivců, že by i ikona koncentračních táborů v Malopolském vojvodství pobledla závistí. (link)

Každý okamžik dvojnásob

24. října 2007 v 7:11 | AK
Arsenal použil svůj arzenál, Slávie dostala metál za hrdinství, jak se to dělává in memoriam a já jsem smířená s přirozenou perspektivou životního kolokruhu mého chlupatého přítele Beneše. Neb vše co se děje bylo do kamenů Světa napsáno dávno předtím, než jsme se narodili.

Jsem na chaloupce

24. října 2007 v 3:39 | AK
V deset jsem se sbalila a vyrazila v plechové krabičce prokličkovat D1 na benešovskou přípojku a z ní mokrými stezkami kolem památných Božích muk do chalupnické vsi s bílou kostelní věží. Vyzvedla jsem radostí rozdováděného Beneška a šla se s ním zachumlat do postele, pod deku. Budím se z polospánku jako už potolikáté této noci a pláču. Chlapík si mě svýma hnědýma očima prohlíží a ptá se, kdože mi to tak ublížil. Nikdo kulíšku. Pojď spinkat. Objímám Beneška a vlažím jeho chlapský kožíšek vlažnými slzami mé upřímné lásky a bezmoci.